Bunburistka

3 x Colleen Hooverová... aneb... To nejlepší v nás, Bez naděje, Ztracená naděje

21:23
1 Comments

Cestování s deníkem aneb jak si uchovávat vzpomínky

Cestování jako takové je čím dál tím oblíbenější. A není se čemu divit. Pro mnohé z nás se cestování stalo dobou, kdy načerpáváme ztracené síly, objevujeme něco nového, námi nepoznaného - a hlavně, díky cestování rosteme na duchu, rozvíjíme sami sebe a především se učíme b ý t sami sebou.

Při slově cestovat mnohé z nás jistojistě napadne zabookovat letenky a vyrazit za české hranice. Čím dál, tím lépe. A ona má takováto idea ve finále něco do sebe, přeci jen čím dál jsme od domova, tím větší jsou změny a rozdíly v chování a v kulturách. A o taková poznání nám často jde. Nemám pravdu? Jen bychom měli mít na paměti, že Česká republika nabízí nesčetně nádherných, kouzelných, dokonce i historických míst, které je sto poznat, a pokud nám současné okolnosti nedovolují roztáhnout křídla a vyletět za hranice, není důvod si zoufat. Cestovat a poznávat nové můžeme naprosto všude.

Ze svých zkušeností vím, že čím víc člověk cestuje, tím víc mu propadne. A dokonce s postupem času začne o cestování přemýšlet jinak. Často se stane, že vymění neflexibilní dovolenkové nabídky cestovních agentur a kanceláří za své vlastní trasy. Začne cestovat na vlastní pěst. Nejenže si vybere zemi, cílovou destinaci, ale na základě svého časového plánu si vybere konkrétní kraj z celého světa, vybere si svého hostitele, dobu, kterou u něj stráví, a dobu, kdy se posune zase o dům dál. Zkrátka a jednoduše, sám si sestaví dovolenou na míru.

S oproštěním se od cestovních kanceláří u mě přišla další změna. Suvenýry z hlavních tříd jsem vyměnila za věrné přátele v podobě tužky a sešitu alá cestovatelského deníku, které i za toho nejupršenějšího skotského počasí nosím neustále s sebou. Jen tak vím, že ty neopakovatelné momenty, kdy stojíte uprostřed divočiny, na konci samotného světa, si při pozdějším přečtení navždy uchovám jako nádherně živoucí vzpomínky. Stalo se samozřejmostí, že kromě svých myšlenek a vzpomínek do cestovatelského deníku nalepuji fotografie míst, o kterých právě píšu. Tu a tam se mi na mých cestách podaří ukořistit malý letáček, jindy zas jinou tištěnou reálii z místa, kterou si do svého cestovatelského deníku vložím na památku.

Cestování se stalo mou vášní a mezi mými procestovanými zeměmi a objevenými kulturami jsem spatřila tu "svou". Místo, kam se chci každým rokem vracet. Místo, kde bych nejraději zapustila kořeny. Místo, které bych nejradši nikdy neopustila. Objevila jsem totiž zemi, ve které vás v jednu chvíli šlehá vítr do tváří, dopadají na vás studené kapky deště - někdy velké jako špendlíkové hlavičky, jindy zase jako pingpongové míčky - vlasy vám poletují kolem obličeje a během několika vteřin, během téměř mrknutí oka, se stane, že na vás z pod mraků vysvitne záře slunce, která zalije až neskutečně zelené pastviny, pohoří a jezera rozprostírající se kolem vás. A vy víte, že každý okamžik a každé nadechnutí je jedinečné, neopakovatelné. V těch chvílích jste prostoupeni oním prchavým okamžikem, který si v sobě chcete navždy uchovat. A díky deníku navždy uchováte.

Není divu, že se pro mě obdobné sešity alias deníky staly srdcovou záležitostí, protože kromě vzpomínek v nich díky svému uspořádání naleznu veškeré informace o destinacích, místech ubytování i kontaktech, které jsem během svých cest nasbírala, a kam se jednou budu chtít znovu vrátit.

A kam to bude příště?